Ráno třetího dne udolala malé bohy neúprosná únava, neboť Midgard nebyl říší jim přirozenou a vlastní, a tak s plynutím času slábli a byli čím dál více mátožní. Tak rozhodli naši vikingští stařešinové vystavět velké oltáře, u nichž mohli bychom skládat naše poklony i obětiny v podobě pokladů a jiných vzácností cizáckých.
Když základy oltářů pevně byly zaraženy do země, jali jsme se rabovat. Psi křesťanští svíjeli se bolestí v hořících útrobách svých kostelů, zatímco my rvali jsme jim poklady z rukou. Mnoho blyštivých obětin položilo se ten den na oltáře; a naši malí bohové načerpali z nich sil a začali nám předávat své nadpozemské vědění.
Leč obětina běžná, lidská, neukojí boha navždy; a oni začali nám zase slábnout. Však řešení se vyjevilo; a my se vydali k Yggdrasilu – Stromu světů, abychom z něj utrhli kouzelná semínka, jež mají svou moc ve všech devatero světech.
Přišli jsme však pozdě. Ledoví obři stihli jedno semínko ukrást, a snad právě díky tomu ještě ten večer nastalo to, před čím Ódin nás varoval, a na co teď nebyli jsme ani zdaleka připraveni: Ragnarok. Konec známých světů. Soumrak bohů; již – nově plni magických sil semínek – začali válčit, avšak nikoliv proti obrům, nýbrž jeden s druhým. A při těch bitvách titánských stalo se nemyslitelné: Ódin, Všeotec, bůh všech bohů a náš velemoudrý průvodce, vydechl naposledy a zemřel.
Pohřeb hodný králů vystrojili jsme Ódinovi ještě ten samý večer. Všichni truchlili. Mnozí do noci jej oslavovali. A já... pro jednou neměl vlastních slov. Všeotcova smrt mě navěky poznamenala. Nechť jeho duše a vzpomínky odpočívají v Ódinově hrobce ve věčném klidu. A nechť nikdo z nás nikdy nezapomene, že posledními slovy uložil nám Ódin úkol nový: postarat se o semínka světů, ochránit je proti obrům a napravit spoušť, již Ragnarok započal, a která ani zdaleka nekončí...
zapsal kronikář GERZAK
Volný čas na přání. Pro všechny.