Odinova smrt zneklidnila některé z našich řad natolik, až zjevil se jim v myslích zárodek pochyb: Byli to skutečně ledoví obři, kdo uzmuli poslední semínko světů ze stromu Yggdrasil? Nedůvěra a podezíravost rozmohly se v našem tábořišti natolik, že v nočních hodinách vydali jsme se na výzvědy, ba i k našim vikingským bratřím z ostatních skupin jsme se plížili, aby přesvědčit jsme se mohli na vlastní oči, že nikdo z nás poslední semínko neskrývá a netají.
Tam poprvé střetli jsme se s táborem ledových obrů. Však zahnali nás dříve, než mohli jsme zjistit, co v jejich pokladnici skutečně se ukrývá. Hrozba obrů za humny semkla nás i naše malé bohy nanovo pevně k sobě; zakopali jsme válečné sekery a namísto roztržek našich malicherných počali jsme plnit Ódinovo poslední přání: postarat se o semínka.
Tak vystavěli jsme jim honosné chrámy, aby klíčit mohla v pohodlí a požívat mohla našich snah a péče. A aby byla semínka neustále pod bedlivým dozorem, navrhli naši stařešinové, nechť každý z chrámů svěříme pod ochranu zvířecího patrona. Nelze zapomínat, že Ragnarok nezasáhl jen nás – mnohé bájné tvory vyhnal z jejich domoviny a oni teď bezcílně bloudí mezi světy skrze všeprorůstající kořeny skomírajícího Yggdrasilu, nemajíce ani smysl, ani směr. Tak uspořádali jsme výpravy a čtvero těch majestátních magických bytostí zlákali jsme až do našeho tábořiště; to novým jim je teď domovem.
zapsal kronikář GERZAK
Volný čas na přání. Pro všechny.