RAGNAROK – DNY POTÉ

Hned z brzkého rána pátého dne vyslali jsme za kopce toho nejlepšího zvěda, aby zjistil, zda obři skutečně semínko poslední mají a jaké poměry vlastně panují tam kdesi u nich za humny; a válečníci naši mezitím s malými bohy zdokonalovali své vikingské dovednosti. Však velmi brzy ukázalo se, že podcenili jsme obří proradnost, jelikož náš zvěd (který statný a silný je téměř jako obři samotní) vrátil se s hnátou zpřeráženou a zvěstmi neveselými: Obři skutečně mají páté semínko světů. A co víc, všichni se dali do pohybu – vybavili se vším potřebným na cestu pryč z Midgardu a vykročili neznámo kam. Tak rychle splašili jsme všechny muže i ženy a dali se do příprav na dlouhou pouť ve snaze je pronásledovat.

Stopy obrů – nemotorně zanechané a hluboké tak, že stopovat podle nich mohl by i prosťoučký severský rybář – dovedly nás až do srdce zemského vzdálené říše, jež domovem je trpaslíkům; mistrným kovářům, co kovají ty nejmocnější zbraně a nástroje známé napříč devíti světy. Jen co dorazili jsme, začali trpaslíci rozprávět o jakémsi prapodivném proroctví našeho příchodu, co povědět jim měl před staletími Ódin, dle něhož vykovat nám mají čtveřici kouzelných předmětů, co pomohou nám zasadit nový strom života a započít chod světa nanovo.

Ukonejšeni vědomím, že i po své smrti pomáhá Ódin vést naše kroky, nabídku trpaslíků jsme přijali a o ukutí předmětů je formálně požádali. Však museli jsme prokázat jim naši odvahu tím, že sami jsme si v potyčce s obry vybojovali materiál ke kování nezbytný: hvězdnou ocel. Tu předali jsme trpaslíkům a oni večer čtveřici předmětů zhotovili a slavnostně nám předali, což důvod byl k velké a bujaré pitce. Však cítil jsem v kostech, že v obrech zrodila se toho dne touha po pomstě.

zapsal kronikář GERZAK